Taneční aktuality měly mo?nost zeptat se na několik otázek českého tanečníka Jana Minaříka, který byl sólistou ve Wuppertalském divadle u choreografky Piny Bausch v době největ?í slávy této proslulé scény. Jan Minařík pobýval ke konci loňského roku v Praze, kdy se jako re?isér podílel na operní inscenaci v rámci projektu ?Bu?ení do ?elezné opony? (více viz recenze ?Ponec svědkem současné opery?). Rozhovor se točil předev?ím okolo jeho pohledů na tanec a mo?nosti, které tento obor nabízí nejen mladým tanečníkům.

JAKÉ TO JE VRÁTIT SE DO PRAHY JAKO TVŮRCE...
Pro mě jsou tady hlavně jiní lidé. Jinak nemám ?ádný velký problém, v?e je dál otázka podmínek, jaké člověk má. Samozřejmě u téhle opery nemáme úplně ideální podmínky jak jsem zvyklý. Například na jednom představení v cizině jsme pracovali se zpěvákama ?est neděl ne? jsme ?li na jevi?tě a tam nám dovolili opravdu v?echno, co jsme chtěli - na začátku představení nám padaly dva kontejnery kamení na jevi?tě... Tady je to v tomto trochu tě??í.

PRACUJETE ČASTO JAKO RE?ISÉR OPERY?
Ano, dělal jsem asistenta Pině Bausch téměř ve v?ech představeních a samozřejmě i při operách.

VY JSTE VEDLI S BEATRICE LIBONATI WORKSHOP S ČESKÝMI TANEČNÍKY V RÁMCI LETNÍHO TANEČNÍHO SEMINÁŘE, KTERÝ ORGANIZOVALA SE.S.TA. CO VÁM TATO PRÁCE PŘINESLA, JAK VÁS OBOHATILA?
Tak předev?ím to bylo pro mě poprvé v ?ivotě, co jsem něco dělal s českými tanečníky, tedy od té doby, co jsem ode?el.

VNÍMAL JSTE NĚJAKÝ ROZDÍL MEZI ČESKÝMI A ZAHRANIČNÍMI TANEČNÍKY?
Ani ne, já jsem byl příjemně překvapený při tom letním kurzu. Pro mě byl spí?e rozdíl v tom, jak jsme spolu pracovali. Ka?dý tanečník se učí zacházet se svým tělem jak se má, a? u? je to jakákoli technika. Pro tanečníka je přece důle?ité, aby se naučil v?echno...já jsem dělal klasický tanec stejně jako moderní, folklór, indický tance, maďarský tance, tango, ... Postupně si pak ka?dý najde svůj styl práce.

SLEDUJETE ČESKOU TANEČNÍ SCÉNU ?
Byl jsem nedávno v Národním divadle při 60. výročí konzervatoře a líbilo se mi provedení choreografií Jirky Kyliána. Potkal jsem tam Rů?enu Mazalovou, paní Kyliánovou, Zoru ?emberovou, Vladimíra Klose s jeho paní, to byla druhá primabalerína ve Stuttgartu. Bylo to velice příjemné.

JAK SE PODLE VÁS DÍVAJÍ V ZAHRANIČÍ NA ČESKÝ BALET NEBO NA ČESKÉ TANEČNÍKY?
Na mě se dívali dobře (smích), jak je to teď nedoká?u úplně posoudit. Samozřejmě jsou tam če?tí sólisti v klasických divadlech, jako u Neumeiera.

A JAK SE DÍVAJÍ VENKU NA ČESKÝ TANEC VŮBEC, MYSLÍTE SI, ?E JE NĚJAKÉ POVĚDOMÍ O TOM, CO SE TU DĚJE?
Já mám dojem, ?e tam nikdo pořádně nic neví. Bohu?el.

BYL JSTE VE WUPPERTALU V JEHO NEJSLAVNĚJ?ÍM OBDOBÍ, JAK TO TAM VYPADÁ DNES? SOUBOR VEDE POŘÁD PINA BAUSCH?..
Ano. Samozřejmě se tam změnilo mnohé, proto?e tehdy v?echno, co jsme udělali, bylo pro diváky překvapením. Teď je víc peněz, je víc času na premiéry, lidi maji mo?ná lep?í techniku, i kdy? ne v?ichni. Představení jsou hlad?í, do detailu propracované, a hlavně je tam spousta nové hudby, a dobré hudby. A v podstatě to, co bývalo dřív, ?e v představeních byly části bez hudby anebo jen s texty, tak to se změnilo, teď u? je to v?echno od začátku do konce s hudbou, a kdy? se mluví na jevi?ti, tak se pou?ívá mikrofon.

VA?E ?ENA BEATRICE LIBONATI TAM STÁLE PŮSOBÍ JAKO ASISTENTKA. MIMO TO VYTVÁŘÍ SVÁ SÓLOVÁ PŘEDSTAVENÍ.
Byl to její večer, není tam souvislost s divadlem. Měla úspěch, velice pěkné kritiky. Umístila svůj projekt do takového moderněj?ího kostela. Měl dvě části, první byla bez hudby a ve druhé četla svoje básně, italsky a německy. Teď to hrála v Itálii.

A NEHODLÁ TO UVÉST I TADY U NÁS?
A já si myslím, ?e by se o to tady nikdo nezajímal. Já si myslím, ?e lidi se tu takových věcí docela bojí, proto?e je to něco jiného, ne? co se očekává od tance. Publikum očekává pěknou muziku a aby to bylo hezký na voči, aby se tam hezky tancovalo.
Já si myslím, ?e Beatrice má pravdu v tom, ?e tanec má svůj rytmus a dynamiku a ?e mů?e nahradit dokonce i hudbu.

DISKUTUJETE O PRÁCI?
Říkáme si své názory, ale já se jí do toho nemíchám. Naopak, já jsem taková dubová zeď, ?e mi mů?e ka?dý říct, co chce, a já si nakonec stejně dělám, co chci tak, aby to odpovídalo mým představám. Jistě, nechávám lidi říct svůj názor, ptám se jich, co si myslí, jestli mají nějaký nápad, a často mi to pomů?e mé představy naplnit.

VY JSTE TEĎ PŘEKROČIL ?EDESÁTKU, ZNAMENÁ TO PRO VÁS NĚCO?
No mo?ná jen kdy? dobíhám tramvaj (smích)...ne, vá?ně, nijak to nevnímám, mám pořád dost práce. Stále něco připravuju, dělal jsem tuto operu, starám se o představení Piny Bausch, které uvádějí jiné soubory. Jinak připravuju kní?ku fotografií o mých spolupracovnících. Já jsem vá?nivý fotograf, já jsem v?ude a na v?ech zájezdech fotil a fotil a mám mnoho fotek.

A PROTANČIL CELÝ ?IVOT, VLASTNĚ VĚT?INU ?IVOTA JSTE VĚNOVAL TANCI, LITOVAL JSTE TOHO NĚKDY?
Já jsem se vyučil kuchařem, tančit jsem začal v sedmnácti, předtím jsem dělal box a gymnastiku, ale musel jsem toho ze zdravotních důvodů nechat. A proto?e se mi nechtělo na vojnu, tak jsem si řekl, ?e se naučím trochu lidovek nebo něčeho, abych se dostal do Armádního uměleckého souboru.
Měl jsem měl to ?těstí, ?e jsem se k tomu dostal, proto?e vět?ina lidí dělá to, na co nemá talent ani chu?. Nemohu litovat.

PRO NÁS JSTE PŘEDSTAVITELEM TOHO ?ÁNRU, KTERÝ MY TADY OZNAČUJEME JAKO ?TANZTHEATER?. CO TO PRO VÁS ZNAMENÁ TENTO TERMÍN?
Má to spí?e spojitost s historickým vývojem od Kurta Joose přes Pinu Bausch. Já osobně se sna?ím dělat dobrý tanec a jak se to zrovna jmenuje, je mi úplně jedno.

A JAKÝ JE DOBRÝ TANEC?
Tanec je ?ivot a je to otázka emocí a pocitu a podle mě je to tanec břicha...proto?e...kdy? to člověk necítí v bři?e, tak je to něco jiného.


Jana Minaříka se ptaly Lucie Bure?ová a Zuzana Smugalová

S francouzskou choreografkou Béatrice Massin se Taneční Aktuality setkaly v květnu 2006 při příle?itosti vystoupení jejího souboru Fetes Galantes v Praze.

Jaké byly Va?e první taneční zku?enosti a jak jste se dostala baroknímu tanci? Co Vás přivedlo k práci choreografa?
V dětství jsem začala s baletem a moderní tanec jsem objevila asi v době, kdy jej začala objevovat celá Francie, tedy někdy v 70. letech. Byla jsem ale dost nespokojená s pojetím hudby v moderním tanci, tanec jsem toti? dělala předev?ím kvůli hudbě. Tehdy jsem ale měla dojem, ?e svět tance a hudby spolu nechtějí mít nic společného.
Kdy? jsem potom objevila barokní tanec, bylo to první, co mě opravdu oslovilo. V mém těle tanečnice jsem objevila hudbu ze 17. a 18. století, která byla vytvořená právě k tanci. V té době bylo toti? sepjetí hudby a tance naprosto úplné. A já jsem konečně na?la v hudbě to, co jsem v?dycky hledala v tanci.
Druhá věc, pro kterou jsem si tak zamilovala barokní tanec, je fakt, ?e kdy? nadzvednete tu jeho zaprá?enou vrstvu, mů?e být naprosto moderní. Měla jsem jako moderní tanečnice dojem, ?e kdy? začnu pracovat s tímto materiálem dnes, v roce 2000, mů?u z něj vytvořit něco aktuálního, co se bude týkat i dne?ních diváků.
A třetí věc, která mě fascinovala, bylo to, ?e tento tanec ve své době ve Francii zastával tak důle?itou roli, ?e dokonce sám král nařídil svému tanečnímu mistrovi, aby vynalezl taneční zápis. A my jsme jej na?li. Máme tak na 300 partitur tanců! Není to pro tanečníka příli? bě?né být v sále sám s tanečním textem. V?dycky tam bývá nějaké vněj?í oko, které vám říká ?dobře?, ??patně?, téměř nikdy nemáte svobodu vzít do rukou taneční text a ptát se: co chci vytvořit, co chci tím tancem říct? A to bylo pro mě vzru?ující. Díky tomuto zápisu a jeho interpretaci jsem se stala choreografkou. Myslím, ?e kdybych neobjevila barokní tanec, nestala bych se nutně choreografkou. Byla to právě práce s tímto textem a přemý?lení nad jeho výpovědí, která mě k činnosti choreografa dovedla.

Jak začala spolupráce s organizací SE.S.TA a Českou Republikou?
Marie Kinski mě po?ádala, abych přijela, udělali jsme první stá? s ní a Jeanem-Christophem Paré, byly celkem tři, a potom jsem spolupracovala s hudebníky z Collegium Marianum. Začali jsme tedy organizovat setkání mezi světem hudebním a tanečním a také jsme se sna?ili vyzdvihnout z tanečních partitur nějaká poučení pro choreografické řemeslo obecně i pro současnou choreografii.

Mů?ete nám říct něco bli??ího ohledně Va?eho tanečního semináře, který zde proběhl 16. a 17. května?
Tento seminář byl trochu specifický, proto?e bylo velmi málo času (jindy trvá třeba deset dnů, teď jen dvě dopoledne). Zabývali jsme se vztahy tance a hudby a aspekty, které je spojují. Ale ne jenom spojitostí mezi notami a tanečními kroky, ale předev?ím aspektem těla barokního tanečníka, který provozuje jak hudbu, tak tanec. Pohyby a způsoby dr?ení v tanci nacházíme i v hudbě a hudební vzorce zase mů?eme najít v tanci.

Pracujete vět?inou s profesionálními tanečníky nebo s amatérskou veřejností?
Dá se dělat v?echno, ale práce tady v Praze se SE.S.Tou je určena profesionálům. A bylo ú?asné ukázat profesionálním tanečníkům současného tance a budoucím choreografům bohatost tance baroka.

A co přiná?ejí tyto semináře Vám?
Při semináři trvajícím deset dnů je mo?né si vytvořit jakousi jednotu, blízkost mezi prací třech lidí, kteří jsou osobnostmi s bohatými zku?enostmi, ale různým pohledem na dané téma. Je to práce Jeana-Christophe Paré, Marie Kinski i moje. Semináře, které jsme vedli společně, byly opravdu zále?itostí tří hlasů. A práce s ostatními v Praze byla pro mě jako bych přeru?ila ticho. Tak?e to je obrovské obohacení. A pak, objevit nové tanečníky, kteří mají chu? se učit a zároveň dávat, je v?dycky velký přínos.

Vystupovali jste také v zemích jako Indie, Kambod?a nebo Egypt; jaké byly reakce tamního publika?
Co se týká Que Ma Joie Demeure, věřím, ?e je to mezinárodní představení. Je o radosti a o pocitu potě?ení z vlastního těla. Kdy? cítíme radost uvnitř, je to něco, co funguje stejně dobře v Kambod?i jako v Egyptě, Itálii nebo, jak doufám, v Praze. To uvidíme. Cítím se dojatá, jako by to, ?e tady dnes a zítra vystoupíme bylo něco opravdu silného, něco jako zdárné zakončení na?í cesty.

Co bylo Va?í hlavní inspirací při práci na Que Ma Joie Demeure?
Předev?ím hudba. Ta určila barvy představení ? červenou podlahu, kostýmy ve ?kále od ?luté po červenou, energii tance. Já s touto hudbou v?dy ?ila a mám ji velmi ráda. Chci tím říci, ?e to není jen tak náhodou, ?e jsem vytvořila představení na Braniborské koncerty J. S. Bacha. Pro mě je to zcela zásadní hudba. Bez ní by byl ?ivot pustý. Kdyby se mě někdo zeptal, jakou hudbu bych si vzala na opu?těný ostrov, vzala bych si Bacha.

Změnilo se nějak představení od premiéry? Jsou tanečníci stále tití??
Představení se mění stále. Dnes večer to bude 80. provedení Que Ma Joie Demeure, to je opravdu hodně. I na Francii je 80 repríz tanečního představení poměrně dost. A mezi premiérou a 80. reprízou se samozřejmě trochu mění. Tanečníci jsou ale z velké části stále ti samí.

Často u? zaznělo, ?e propojujete barokní tanec se současným. V jakém smyslu tedy mů?e být podle Vás baroko stále aktuální?
Myslím, ?e baroko je naprosto aktuální, proto?e je to předev?ím abstraktní jazyk, jazyk objemu a prostoru. Jako by se hudba stala viditelným prostorem. Je to tedy pro mě něco, co není nijak datováno, ale existuje mimo čas a navíc je i základem pro současný tanec. Nevím, proč by se o tomto tanci mělo říkat, ?e je to historický tanec, pokud se na něj díváme z takového pohledu, který mě zajímá. Je také třeba říci, ?e například u Que Ma Joie Demeure kostýmy připomínají barokní siluetu, ale jinak jsou úplně moderní. Zachovali jsme pouze střevíce.

Jaké jsou Va?e plány do budoucna? Pracujete na novém představení?
Zabývám se teď hodně výukou, předáváním, také výzkumem. Chci umo?nit tanci potkávat ostatní druhy umění, tak aby vzniklo komplexní představení, jako v barokních operách. Vytvořila jsem ve Francii instituci Atelier baroque, kde pracujeme s touto problematikou a právě jsem dokončila nové představení, tentokrát na hudbu mnohem více romantickou, a to Winterreise od Schuberta. Stále ře?íme, jak pou?ít baroko, jak ho přivést blí?e k romantické hudbě a tím v?ím vyplnit představení, které bude určené předev?ím dne?ku a dne?nímu divákovi.

Budeme mít mo?nost Vás znovu vidět v Praze, zamý?líte se do ČR vracet?
Doufám v to a nepřeji si nic jiného. Je to náročné v?e zorganizovat, ale doufám, ?e budeme pokračovat ve spolupráci a já budu přítomna vývoji tance ve ČR.


Lucie Bure?ová a Kristina Durczaková

Kdy vám bylo nabídnuto místo ?éfa baletu a jak dlouho jste se rozhodoval, jestli je přijmete?
O tom, ?e by byl o mě zájem jako o nového ?éfa jsem se dozvěděl v dubnu od paní Hroncové, nové ředitelky divadla, ale tehdy to bylo spí? v teoretické rovině, proto?e paní Hroncová se teprve připravovala na konkurs. Rozhodování bylo tě??í ne v tom, ?e bych váhal, jestli se mám vrátit domů na Slovensko a jestli se Bratislava stane v mém ?ivotě prioritou, ale v tom, ?e v Kanadě je moje budoucí man?elka, tanečnice Anik Bissonnette s mou nevlastní dcerou. Samozřejmě jsme o tom hodně mluvili a probírali to a Anik mi nakonec řekla: ?Musí? to vzít, taková nabídka se neodmítá.? Ale nebylo to lehké rozhodnutí, rozhodně ne.

Asi je?tě nemáte v úmyslu přestat tančit?
Já u? od roku 2004 nepracuji v trvalém anga?má, ale jako ?independent dancer?, a určitě budu tancovat i dál, ale bude to spí? otázka hostování nebo galavečerů v rámci SND, ne v repertoáru. Pokud by se samozřejmě nevyskytla nějaká specifická úloha, po které bych tou?il celý ?ivot, vlastně jeden nesplněný sen mám, co máte vy v Praze Crankova Oněgina, to je nádherný balet, v?dycky jsem v tom chtěl tancovat. Ale budu se sna?it nesedět na v?ech ?idlích najednou. ?éf baletu musí tanečníky vidět, ale kdy? je s nimi na jevi?ti, je to něco úplně jiného. Tanečníci mají jiný pocit, kdy? jejich ?éf sedí v hledi?ti a dívá se na ně. Kamarádství je samozřejmě dobrá věc, ale mů?e se lehko změnit, a je krásné, kdy? to funguje, ale velmi nepříjemné, kdy? ne. Nechci vypadat jako generál, který nad nimi stojí s bičem, ale myslím, ?e je správné, aby byl mezi námi trochu odstup.

Byl jste první Středoevropan, který se dostal do souboru Jiřího Kyliána. Jak vzpomínáte na léta strávená u něj? Tehdy mi bylo dvacet let, to je člověk mladý, tělo ho poslouchá a chce tancovat. V té době jsme dělali dvacet, někdy i ?estadvacet nových baletů do roka, měli jsme ročně 220-240 představení, říkalo se nám továrna na balety. Byli jsme velmi vytí?ení, unavení, ale naplňovalo nás to. Dnes spousta mladých tanečníků takovou zátě? u? ani nepozná a pomalu ?vrčí?, kdy? mají mít osm, deset představení do měsíce. Vím, ?e se i změnila doba, ale myslím, ?e mladý člověk chce pořád tancovat, být na jevi?ti a pořád se učit. Samozřejmě potom kdy? u? je člověk star?í, tak v těch třiceti pěti letech by mi to u? asi tolik nevonělo, kdybych měl 250 představení za rok, ale byla to nádherná zku?enost. Panu Kyliánovi vděčím za to, co dnes jsem, otevřelo mi to celý svět, získal jsem kontakty a konexe, pracovali s námi nejlep?í choreografové na světě, a to je zku?enost k nezaplacení.

Va?i práci v Kyliánově souboru ov?em přeru?ila vá?ná choroba.
Postihla mě rakovina, ale Holandsko mi vlastně zachránilo ?ivot. A pan Kylián a soubor mě podr?el. Víte, kdy? je člověk nahoře, tak jsou v?ichni va?i známí, ale kdy? jste úplně na dně, tak se teprve uvidí, kdo je skutečný přítel, a v souboru mě opravdu neuvěřitelně podr?eli. Bylo tu riziko, ?e u? nebudu moct tancovat, ale pan Kylián mi dovolil asi čtyři týdny po skončení chemoterapie, i kdy? jsem nebyl v dobré formě, tančit hlavní mu?ské sólo v Sinfoniettě. Myslím, ?e z toho existují nějaké videonahrávky, ale zřejmě to nebylo moc dobré. Ale na druhou stranu to byla velká psychická vzpruha, být zase se v?emi na jevi?ti, dovolilo mi to vrátit se, i kdy? pan Kylián asi musel přimhouřit obě oči. Vrátil jsem se, i kdy? jsem předtím skoro umíral, v době chemoterapie jsem ztratil sedmdesát procent svalové hmoty, ztratil jsem obsah plic, zhubl asi deset kilo... Také mi pomohlo Národní divadlo, předtím jsem tu hostoval ve Weiglově Romeovi a Julii jako Romeo a Merkucio, a pan Harapes mě nechal zase tancovat. Byla to obrovská pomoc na v?ech stranách.

Taková zku?enost asi změnila vá? pohled na ?ivot.
To určitě, já jsem kvůli tomu i ode?el do Kanady. V?dycky jsem chtěl odejít za oceán, a předtím jsem se bál, ale po té rakovině jsem si povídal: u? není čas ztrácet čas. To od té doby říkám dost často. Tak jsem si povídal, ano, půjdu aspoň na rok. A nakonec jsem tam zůstal a na?el jsem tam svoji ?ivotní partnerku i s nevlastní dcerou - sám jsem děti nikdy mít nemohl. Člověk si uvědomí, jak je ?ivot nádherně vytvořený a ?e se často zabýváme takovými maličkostmi? Já vím, to se lehko řekne, také jsem byl takový, ale po takovémhle budíčku se člověk probere. Pro mě je teď důle?ité to, co je dnes, ne to co bude zítra, proto ani neplánuji do budoucnosti. Ani to své ?éfování nepro?ívám do budoucnosti, samozřejmě si uvědomuji zodpovědnost a vá?ím si toho, ale vnímám v?echno den po dni. Ka?dý den je nejdůle?itěj?í.

Va?ím prvním velkým počinem bude celovečerní balet Warhol, mů?ete ho nějak přiblí?it?
To je projekt, se kterým mě oslovil pan Bartko (odstupující ?éf baletu SND, pozn.red.), kdy? se mi je?tě ani nesnilo o tom, ?e budu ?éfem baletu. Bude to velice výtvarné a vizuální představení, hudba bude kolá?. Vnímám to tak, ?e Warhol byl plný barev, a tak i hudba bude plná stylů, bude tam Sinatra, Elvis, ?ostakovič, Ian Tiersen a jiní. Zaměřil jsem se na Warholovu tvorbu, jeho styl, hledám v jeho díle paralely mezi dne?kem a těmi padesátými, ?edesátými lety. Budu se sna?it, aby to bylo něco, co je?tě v Bratislavě nebylo. Jsem samozřejmě ovlivněn panem Kyliánem, proto?e miluji jeho styl a jeho slovník, to vizuálno, jakým pracuje.

A nebojíte se, ?e Vás ovlivnil tak, ?e ho začnete by? nevědomky kopírovat?
No, pokud bych byl dobrá kopie pana Kyliána, tak zapla?, Pánbůh za to. Samozřejmě se sna?ím vytvořit si svůj vlastní styl, ale myslím, ?e to choreografovi nějaký čas trvá, ne? ho najde. Ale opravdu ta Kyliánova muzikálnost, ta jeho stylovost a propracovanost toho, co dělá?pro mě je on nejlep?í choreograf na světě. A kdy? v mé práci bude trochu vidět ten slovník nebo něco z něj, budu rád, kdy? se to bude lidem líbit. Kdyby to byla ?patná kopie, tak by to byl problém.

Jak dlouho se u? choreografii věnujete?
Skoro pět let. Začal jsem v Montrealu, moje přítelkyně Anik mi k tomu dala popud. Já jsem původně nechtěl, jen ?e si zkusím, jaké to je. Proto?e já jsem v?dycky tvrdil a tvrdím, ?e je příli? velké mno?ství ?patných choreografů, abych byl jedním z nich. Ale mělo to úspěch a lidem se to líbilo, tak jsem udělal druhou a třetí a teď Warhol bude v pořadí asi nějaká třináctá choreografie. Je?tě stále je to jako nic proti sedmdesáti, devadesáti choreografiím pana Kyliána a ostatních choreografů, ale člověk se na ka?dé té kreaci učí.

Pozvete jako ?éf baletu SND pana Kyliána ke spolupráci na nějakém projektu?
Budu se samozřejmě sna?it přilákat ho do Bratislavy. Je velmi otevřený, velmi nad?ený, a i kdy? to vypadá neskromně, myslím, ?e i hrdý na to, ?e jsem se jako bývalý člen jeho souboru stal ?éfem baletu. U? jsem ho pozval oficiálně a měl by se objevit někdy v polovině prosince nebo začátkem ledna, ale já tomu uvěřím, a? se opravdu objeví na sále.

směrem by se měl pod va?ím vedením soubor ubírat?
Můj předchůdce vybudoval klasický repertoár, za co? mu patří můj obdiv, ale moje vize je roz?ířit jej o moderní a neoklasický. Kdy? jsem o tom mluvil s panem Kyliánem, řekl mi: Mário, Národní divadlo nemá být Národní muzeum. Budu se sna?it přivést i mladé choreografy z Evropy a Ameriky, vytvořit evropské divadlo, které nabídne divákovi ?iroké spektrum tanečních inscenací, zkrátka otevřít je na v?echny směry.

Mário Radačovský
se narodil v roce 1971 v Partizánském, v letech1989-1992 byl sólistou baletu SND, od roku 1992 členem souboru Jiřího Kyliána Nederlands Dans Theatre. V roce 2004 nastoupil jako první sólista v Grand Ballets Canadiens v Montrealu a od roku 2004 pracuje jako nezávislý tanečník. Od sezóny 2006/2007 je jmenován uměleckým ?éfem baletu SND.

Lucie Kocourková

?panělský soubor Companía Nacional de Danza pod vedením světově uznávaného choreografa Nacha Duata hostuje 27. a 28. června v Praze v rámci leto?ního festivalu Tanec Praha.

Vá? soubor vystoupí v Praze poprvé, Vy sám jste u? ale ČR nav?tívil jako tanečník NDT Jiřího Kyliána. Jak na to vzpomínáte a s jakým pocitem se sem vracíte?
Je to u? dávno, byl jsem velmi mladý a hodně jsme cestovali, tak?e si pamatuji hlavně překrásné město a spoustu legrace s ostatními tanečníky. Teď je to zcela jiné. Fakt, ?e můj soubor, který vedu od roku 1990, mů?e ukázat v Praze mou práci pro mě hodně znamená. Kylián, můj učitel a umělecký otec, se tu narodil a u? to ve mně vyvolává respekt a obdiv. Přál bych si, aby va?e publikum pro?ilo s mými tanečníky dva krásné večery.

Jaká jiná osobnost kromě Jiřího Kyliána Vás ovlivnila?
Jeliko? jsem působil na hodně místech, potkal jsem se s mnoha významnými uměleckými osobnostmi. Ovlivnil mě například Maurice Béjart, v jeho? ?kole Mudra jsem studoval. Za jedno z velkých jmen tance pova?uji Williama Forsytha; je krásné sledovat jeho díla. Nicméně, nepotřebuji čerpat inspiraci pouze z baletu. Výtvarné umění, sochy a zvlá?tě hudba?Ale také krajina, oči dítěte uprostřed válečného tábora, cokoli mnou mů?e uvnitř hnout a já pak začnu přemý?let o tanci.

Če?tí diváci uvidí tři Va?e choreografie ? Castrati, Rassemblement a Por Vos Muero. Z jakého důvodu volíte právě tato tři díla?
Tento program nabízí dokonalý přehled o současné linii tvorby mého souboru. Různá estetika, jiná hudba i námět, a samozřejmě odli?ná choreografie. V?echny patří k velmi rozdílným momentům mé kariéry choreografa (2002, 1990, 1996), a proto má divák mo?nost posoudit můj stylový vývoj. Myslím, ?e to jsou vrcholná díla na?eho repertoáru, co? je něco, co se sna?ím nabídnout, kdy? máme poprvé vystupovat na významném místě.

Kolik tanečníků v Praze uvidíme?
Celý soubor, co? znamená 31 tanečníků.

Kromě hlavního souboru máte i soubor juniorský. Jak a s kým pracují? Směřují junioři do hlavního souboru nebo v CND pořádáte konkurzy?
Soubor CND2, tedy Companía Nacional de Danza 2, vznikl v říjnu 1999 s cílem trénovat a připravovat tanečníky na profesionální kariéru. Je to určitý most mezi konzervatořemi, baletními ?kolami a profesionálními soubory jako třeba CND. Jeho umělecký vedoucí Tony Fabre, bývalý tanečník CND, vytváří od počátku repertoár souboru zejména z mých děl a k nim přidává díla mladých nadějných choreografů. To tanečníkům umo?ňuje zblízka sledovat nové tendence a zahrnout některé jejich elementy do dal?ích děl. Tento projekt se sna?í podpořit naděje mladých tanečníků a vzbudit zájem mladého publika o soudobý tanec. Tanečníky z CND2 samozřejmě bereme do hlavního souboru; momentálně tam mám sedm tanečníků, kteří začali v CND2 a po dvou letech pře?li do CND. U? znají můj styl a disciplínu, kterou od nich po?aduji. Sedm z jednatřiceti je slu?ná část.

Je muzikálnost to nejdůle?itěj?í co hledáte u svých tanečníků? Jaký je tanečník Nacha Duata?
Muzikálnost je nezbytná. Také dobrá technika a disciplína při denní práci. Potřebuji člověka, odpovědného za svou práci, člověka dostatečně zralého, aby chtěl sdělovat své zku?enosti a dělit se o ně s publikem.

Jednou z va?ich největ?ích inspirací je hudba. Vybíráte si konkrétní skladby je?tě před začátkem práce na choreografii nebo se hudba vyvíjí během zkou?ek?
Je to různé. Někdy mám ji? hotové skladby, kde nemů?u změnit ani notu, třeba Mozarta nebo Beethovena. Jediné, co mů?u udělat, je hrát si s pořadím, pokud se tedy jedná o kolá? více skladeb. Něco jiného je zadání vytvoření původní hudby skladateli. Dělám to velmi rád, i kdy? je to mnohem tě??í a vy?aduje to mnoho práce a porozumění mezi choreografem a skladatelem. Hudba i choreografie musí být flexibilní a přizpůsobovat se jedna druhé. Je to ?ivý proces, který pokračuje a? do posledního dne před premiérou.

Do jaké míry vycházíte z nápadů a improvizací tanečníků při práci na choreografii?
Pracuji s nimi, co? znamená, ?e mám kroky v hlavě a vysvětluji tanečníkům, co po nich chci. Ale v momentě, kdy mi to pak předvádějí, přiná?ejí jejich osobní interpretaci a někdy také přidají nový prvek, na který se musím podívat několikrát, abych se rozhodl, jestli ho tam ponecháme nebo budeme pokračovat bez něj. Je to v podstatě určitá výměna informací; já ?ivím je a oni mě.

Hlavní část repertoáru CND je tvořen Va?imi díly. Kromě hostujících choreografů (Kylián, Forsythe, Ek, Naharin, Van Manen), pracuje soubor i s jinými ?panělskými choreografy?
Několikrát jsem zkusil pracovat se ?panělskými tvůrci, s vět?ím či men?ím úspěchem. Nedávno jsem dal příle?itost Chevy Muradayovi, řediteli ?panělské taneční skupiny Losdedae. Jeho dílo pro juniorský soubor CND2 bylo úspě?né, a tak ji? pracuje na dal?ím. Chci pouze vysokou kvalitu a krásu. Nechci ve státním souboru experimenty; myslím, ?e si to na?e publikum nezaslou?í.

Ve svých téměř 50 letech stále tančíte. Jak se cítíte na jevi?ti?
Tancování jsem úplně neopustil, ale pravda je, ?e tančím jen ve dvou představeních a spí?e charakterněj?í role. V na?em nejnověj?ím představení Alas hraju anděla, mám nějaké monology a trochu tančím. Hlavně ale tančí mí skvělí tanečníci.

Dovedete si představit ?ivot bez tance?
Úplně lehce, čím? tedy myslím fyzický tanec. Jinak v?dy budu mít tanec v hlavě. Pokud přijde den, kdy se u? nebudu moct hnout, abych ukázal tanečníkům pohyby, které po nich chci, pak se mo?ná přesunu k něčemu jinému. Rád bych třeba řídil operu, to je jeden z mých snů.

Jaká je podle Vás dnes pozice současného, ale i klasického tance ve ?panělsku?
Tanec ve ?panělsku stále roste a jeho pozice se upevňuje. Klasický balet, to je něco jiného. Osobně si myslím, ?e balet ztratil svůj hlas. Současný tanec promlouvá k lidem dne?ním jazykem, dostává se k nim blí? a mů?e je hlouběji zasáhnout. Ale stále hodně lidí ?ádá baletní soubor. Rozhodnutí zále?í na ministerstvu, ale je zřejmé, jak velká částka by se do začátku takového velkého projektu musela investovat. Máme skvělé klasické tanečníky v zahraničí, to ale nestačí. Budu podporovat jakoukoli iniciativu ve vytváření nových alternativ na ?panělské taneční scéně. Je ale třeba být realistický.

Kdyby někdo chtěl ve ?panělsku nav?tívit podobný festival jako Tanec Praha, co byste mu doporučil?
Je jich hodně. Ale ne moc velké nebo důle?ité. Mo?ná Madrid en Danza a část programu Festivalu Grec v Barceloně. Ale trvám na tom, ?e by mohly být o dost lep?í.

Spolupracoval jste s mnoha světovými soubory. Je momentálně nějaký, se kterým byste chtěl pracovat? (kromě CND:)
Mám čas vytvářet nová díla pouze se svým souborem. S jinými soubory ale nastudovávám své ji? hotové choreografie. Jsem rád, kdy? různí diváci mohou zhlédnout má díla.

Jaká byla spolupráce se slovinským re?isérem Tomazem Pandurem na va?em nejnověj?ím díle ? Alas?
Potkal jsem se s Tomazem, proto?e se velmi zajímal o práci se mnou. Viděl v?echny mé balety, měl v?echny DVD i fotky. Ve chvíli, kdy jsem zhlédl jednu z jeho divadelních her, pochopil jsem, ?e spolu musíme něco udělat. Máme opravdu hodně společného. Díky této spolupráci vzniklo krásné dílo a Tomazova re?ie byla zásadní pro mé herectví i pro dal?í aspekty díla. Je to velmi inteligentní a citlivý umělec.

Máte nějaký nesplněný sen?
Ano, chtěl bych mít divadlo v Madridu pro své dva soubory, jinak budeme nuceni věčně cestovat, abychom prezentovali na?i práci. Dá se to dělat několik měsíců, ale ne celý rok, jako teď. Chtěl bych místo, kde bych mohl produkovat nová díla a mít ka?dou sezónu stálý program.

Kristina Durczaková

V roce 2002 schválila Spolková vláda zalo?ení celostátní nadace na podporu umění v jednadvacátém století Kulturstiftung des Bundes, kterou ministerstvo kultury od roku 2005 podporuje ročním příspěvkem 38 milionů eur. V jejím rámci vznikly programy pro v?echny oblasti, hudbu, divadlo, film, literaturu, výtvarné umění i tanec. Program rozvoje soudobého tanečního umění Tanzplan Deutschland dostal konkrétní podobu minulý rok.
Jak rozhodla nadační rada, v následujících pěti letech bude investováno přes dva miliony eur do vzdělávacích projektů. Dal?ích 15,5 milionu půjde na program Tanzplan vor Ort, který má podpořit rozvoj tanečního umění v hlavních městech spolkových zemí. Na základě předlo?ených projektů bylo vybráno osm měst (Brémy, Drá?ďany, Düsseldorf, Frankfurt, Essen, Hamburk, Mnichov a Poznaň) a zvlá?tní dotaci získal Berlín na vybudování vzdělávacího centra pro soudobý tanec. Aktivity měst jsou velmi pestré: v Brémách chtějí financovat výměnné zájezdové programy severoněmeckých divadel, v Drá?ďanech má vzniknout nový soubor pro čerstvě vystudované tanečníky, v Düsseldorfu chtějí zapojit ?koly a sociální centra, v Hamburku vytvářejí centrum pro choreografy. (Více na http://kulturstiftung-des-bundes.de/ a http://www.tanzplan-deutschland.de/ )
Nové podmínky pro tanec jistě přitáhnou do Německa dal?í tanečníky od nás. I dnes pracuje v taměj?ích velkých divadlech na postech prvních sólistů a sólistů řada českých tanečníků. Namátkou Michal Matys, Filip Veverka a Andrea Krame?ová v Ballet Düsseldorf, Luká? Slavický v Bayerisches Staatsballet München, Otto a Jiří Bubeníčkovi v Hamburg Ballet. Mnichovskému souboru ?éfuje bývalý český tanečník Ivan Li?ka. Nejslavněj?ím tanečníkem českého původu, který působil v Německu, je dodnes Vladimír Klos. Do Německa emigroval v osma?edesátém roce a v letech 1970-1996 byl prvním sólistou Stuttgarter Ballett. Se svou ?enou Birgit Keil reprezentoval po léta německou scénu po celém světě a po skončení umělecké dráhy zalo?ili známou nadaci pro mladé tanečníky.

Jiří Jelínek tančil v Národním divadle v Praze. Dnes je prvním sólistou Stuttgarter Ballet a v Německu mu nic nechybí. Do Prahy jezdí hostovat jen zřídka.

V Národním divadle jste tančil čtyři roky. Co vás přimělo k odchodu do zahraničního anga?má?
V Národním jsem měl příle?itost tančit řadu rolí, vět?ích i men?ích. Díky příle?itostem, které jsem v divadle dostal, jsem se hodně naučil. V třiadvaceti letech jsem patřil k nejlep?ím, tancoval jsem v?echno a budoucnost jsem měl zaji?těnou, měl jsme před sebou dal?í velké role, ceny? Teoreticky mi nic nechybělo, ale mně to nestačilo. Věděl jsem, ?e to mů?u dotáhnout dál a ?e v zahraničí je úroveň o něčem jiném. Ne? být jednookým králem mezi slepými, ta rad?i začnu od nuly tam, kde ty oči musíte mít obě.

Proč právě Německo?
Dostal jsem nabídku anga?má v Boston Ballet, v Natinal Ballet of Canada a ve Stuttgartu. Měl jsem v té době v Praze přítelkyni, tak?e jsem chtěl samozřejmě pracovat co nejblí?. Tak jsem jel nejdřív do Stuttgartu a hned tam podepsal smlouvu. Nastoupil jsem jako sborista.

Před časem jste přijel do Národního divadla zatančit Oněgina. Jaké to bylo vrátit se před české publikum?
Vyjednalo se to dost narychlo a byl jsem z celého pracovního týdne předtím u? hodně unavený, proto?e to bylo o víkendu. Neměl jsem mo?nost si to představení tak vychutnat, ale přijel jsem rád, hlavně kvůli rodině a přátelům. Byl jsem rád, ?e jsem si zase zatančil ve zlaté kapličce, v divadle, které mě odchovalo.

Co soudíte o úrovni pra?ského souboru?
Venku by patřil spí? k těm průměrným, spí? podprůměrným.

Balet je v Čechách trochu zastíněný činohrou a operou. Je to obvyklé i v zahraničí?
Myslím, ?e opera kraluje v?ude, činohra ne v?dycky. Musím říct, ?e tam kde jsem já, máme ?těstí. Balet je tu velmi uznáván, má tu víc ne? padesátiletou tradici, tak?e diváci jsou zvyklí chodit často. Máme vychované publikum.

Čím se podle vás li?í český divák od německého?
Nejvíc asi příjmy. Český divák si nemů?e dovolit nav?těvovat divadlo tak často, tak?e mu spousta věcí uniká. Na druhou stranu, u nás jsou to často vyhozené peníze.

Jak je vůbec v Německu balet nav?těvován, kdo je hlavní ?cílová skupina??
Jako v?ude ? ka?dý, koho balet zajímá. Jasně ?e bude v obecenstvu víc doktorů nebo právníků ne? prodavačů od McDonalda. Ve Stuttgartu je publikum rozhodně dost vzdělané, ale jak je to jinde, to nevím.

Kdy? se tady řekne ?balet?, ka?dý si hned představí Labutí jezero. Platí to i venku?
To je otázka spí? pro publikum, ne? pro tanečníka. Německý divák mů?e chodit do divadla častěji, tak?e má ?ir?í záběr a přehled. Určitě si vzpomene i na jiné tituly, ale symbolem baletu jsou stále ty klasické, jako je Louskáček nebo ?ípková Rů?enka.

Věnují tanci pozornost regionální média? Jak je to s úrovní kritiky?
Zrovna ve Stuttgartu má balet velkou tradici, představení jsou hodně nav?těvovaná, vět?inou vyprodaná, a podle toho to vypadá taky v médiích. Tisk věnuje velkou pozornost premiérám, novým obsazením i hostům. A jak je to s úrovní kritiky? Tak co jsem četl, tak na mě byla v?dycky dobrá...nekecám. No je pravda, ?e zdej?í kritici určitě vědí, o čem pí?ou. A jestli je to pravidlem i v Čechách?

Jsou u vás tanečníci populárními osobnosti?
?e bychom byli nějak zvlá?? mediálně známí, to asi ne. Ale je tu spousta baletních fanou?ků. Někteří posílají kytky i z Japonska.

V některých na?ich divadlech se klade velký důraz na klasické inscenace a k experimentům se přistupuje s nedůvěrou. Co převa?uje v Německu?
Co jsem sly?el, tak v posledních letech máte v Národním experimentů víc ne? dost. V Německu jsou na repertoáru v?dy velké klasické tituly, nejméně tři za sezónu. Chtějí je diváci i tanečníci. Ale jsou i experimentální představení, dává se hodně prostor méně známým nebo začínajícím choreografům, samozřejmě kdy? je v jejich práci vidět kvalitu nebo nějaký potenciál do budoucna.

Je vám osobně bli??í moderna nebo klasika?
Mně je asi nejbli??í neoklasika. Musíte být ve výborný klasický kondici, ale máte v ní mo?nost volněj?ího, plastičtěj?ího, moderněj?ího pohybu. V neoklasice máte mo?nost se i víc umělecky vybít. Nemate nohy ztvrdlý v patý pozici a pravítko vra?ený v zádech.

Kolik času trávíte na trénincích a zkou?kách?
Vět?inou tak sedm hodin denně. Kdy? je večer představení, tak se končí ve dvě a hodinku před vystoupením je dobrovolné rozcvičování. Ale někdy se vám po?těstí, ?e zkou?íte celý den a pak jdete rovnou na jevi?tě.

A kolik máte představení za měsíc?
Dáváme jich tak mezi 12 a 17, já jich mívám tak od pěti do deseti.

Víte, co byste dělal, kdybyste nebyl tanečník?
Mo?ná bych byl herec, nebo spí? sportovec. Třeba obojí. Atletika, hokej, box, tenis? nevím, ale odmalička mám rád jakýkoli pohyb, sportuju, pořád mám přebytek energie, tak?e bych stoprocentně nestrávil ?ivot v kanceláři.

Máte nějaký nesplněný profesní sen?
Ani nevím, mo?ná jeden. Ka?dý má nějaký sen, ale o těch se nemá mluvit, ne? Kdy? mi nevyjde, nezahynu. Konec konců jsem si toho u? odhopsal docela dost.

Lucie Kocourková

O princeznách, návratu do ?koly i horolezectví

Poslední rolí, ve které vás diváci mohli vidět, je Zlatovláska ve stejnojmenném baletu pro děti. Patří k va?im oblíbeným?
Zlatovláska byla v?dycky můj sen, ale myslela jsem si, ?e ji nikdy tančit nebudu, proto?e Zlatovlásku jako klasický balet nikdo nenapsal. A o to vět?í radost jsem měla, kdy? tady to představení vzniklo a já byla obsazena do hlavní role. Zlatovláska byla asi mým osudem. Kdy? mi bylo asi pět let, tak moje maminka pracovala na Učili?ti spojů, kde pracoval i pan Vladimír Franz, skladatel hudby pro Zlatovlásku. Občas mě hlídal a já jsem mu těmi jeho drahými temperami namalovala Zlatovlásku. Byl to pří?erný obraz, ale jemu se tak líbil, ?e ho vystavil na své vernisá?i ve Vald?tějnské zahradě. Tehdy jsem také začínala s gymnastikou a potřebovala jsem hudbu na jednu sestavu. Maminka Vladimíra poprosila, jestli by mi ji nenapsal. On se akorát usmál a řekl: ?Nebudu mrhat svým talentem na nějakou minutu deset. Rad?i té va?í Adélce jednou napí?u balet. A zrovna třeba Zlatovlásku, kdy? mi ji tak pěkně namalovala.?

Jak se dítě ze sportovní rodiny dostane k baletu?
Vlastně jsem začínala také sportem. V na?í rodině to v podstatě ani jinak ne?lo. S rodiči jsem v zimě ly?ovala a v létě jezdila na kole a plavala. Vzhledem k mé drobné postavě mě v?ak oproti rodinné tradici do kánoe neposadili. Místo toho vymysleli moderní gymnastiku, aby zklidnili mou neposednost. Dostala jsem se do reprezentačního dru?stva, kde si mě v mých asi patnácti letech v?iml tatínek jedné mé gymnastické kamarádky, který byl sám tanečníkem. Doporučil mě na konzervatoř, kde jsem udělala rozdílové zkou?ky a musela se rozhodnout, jestli budu sportovkyní nebo umělkyní. Svou kariéru jsem si představovala sportovní, chtěla jsem být trenérkou gymnastiky, ale moje plány se ze dne na den změnily.

V patnácti letech na konzervatoř, to je trochu pozdě?
Bylo to nestandardní a začátky jsem měla tě?ké. Z gymnastiky jsem měla jen slabé základy baletu a vůbec jsem neznala názvosloví. Musela jsem se dívat, co dělají ostatní kolem mě a pracovat systémem ?oko vidí, noha dělá?. Ale chytila jsem se rychle. I kdy? po nástupu na konzervatoř jsem měla snad to nejhor?í vysvědčení v ?ivotě. Z tanečních předmětů samá čtyřka.

Vzpomínáte si na první ?pičky?
Moje první ?pičky mi přinesla spolu?ačka Vendula Kohoutková na první hodinu scénické praxe, hned první nebo druhý den po mém nástupu na konzervatoř. Hodinu vedla profesorka Aneta Voleská, v?echny holky z ní byly vyklepané a bály se, ?e kdy? tam přijde nová holka bez ?piček, tak ?e bude je?tě přísněj?í. ?pičky jsem si rychle obula a ty saténové tkalouny jsem si uvázala a? ke kolenům, jako u letních střevíčků, je?tě s ma?ličkou pod kolenem. Při?lo mě to ohromně ?ik a divila jsem se, proč to ostatní nenosí také tak. Kdy? jsem při?la na hodinu, paní profesorka zesinala, zalapala po dechu a rozkázala: ?Ven, přezuj se a chovej se slu?ně a okoukej, co mů?e?.? Tak dopadlo moje první setkání se ?pičkami.

Měla jste někdy nějaký vzor?
Vzory nemám. Samozřejmě obdivuji některé lidi za to, co dokázali, čím pro?li nebo kde se jim podařilo uchytit, ale jinak se sna?ím věřit sama v sebe a sama sebou být.

Jste stále obsazovaná do rolí křehkých dívek a princezen. Netou?íte po změně?
Já je tančím hrozně ráda, snad i proto ?e taková asi i jsem. Spí? křehčí a hodně romantická. Ov?em pořádnou dramatickou roli bych si také chtěla zatančit. Mým velkým snem byla Julie, a to se mi teď doufám splní. V nově připravované inscenaci Romeo a Julie choreografa Youriho Vámose, který své dílo přijede s námi sám nastudovat. V této verzi je děj zasazen do třicátých let, ale o romantická pas de deux na ?pičkách rozhodně není ochuzen. Tě?ím se zejména na umírání, které jsem si v ?ípkové Rů?ence ani ve Zlatovlásce neu?ila.

Jaká je va?e vůbec nejoblíbeněj?í verze Romea a Julie?
Asi nejvíc se mi líbil Romeo od John Neumeiera. Ale asi jsem ovlivněná tím, ?e jsem v něm tančila. Kdy? pod někým pracujete devět let, asi vás to hodně ovlivní.

Je vám bli??í klasika nebo moderna?
Obojí tančím s chutí a nemů?u říct, ?e bych něčemu dávala přednost. Klasiku jsem vystudovala, tak?e se do ní v?ívám snáz. U moderny musím v?dycky najít správný styl, proto?e ka?dý choreograf moderního tance má svůj taneční slovník a své nuance, které tam musí být a které se sna?ím zachovat, i kdy? do tance dávám i kousek sama sebe.

Jak se vám pracuje s Petrem Zuskou jako choreografem?
Velmi dobře. Neměla jsem sice za svou taneční kariéru mo?nost poznat mnoho choreografů, ale Petr patří mezi ty, se kterými se mi pracuje zvlá?? dobře, proto?e mi dává prostor. V choreografii vychází z tanečníka a ?ije mu roli na tělo.

Strávila jste devět let v Hamburském baletu. Co vás přivedlo zpátky domů?
U? se mi docela stýskalo, Německo je sice za humny, ale kdy? máte skvělou rodinu, kterou byste rádi viděli ka?dý den, není to jednoduché. Také mám v Praze přítele a pomohlo tomu i moje studium. Je?tě v Německu jsem se toti? rozhodla, ?e chci studovat taneční vědu, tak?e od října nastupuji na HAMU, kam jsem úspě?ně slo?ila přijímací zkou?ky. Vracím se do ?kolních lavic.

Neumím si představit, jak skloubíte dohromady denní studium a práci?
Já také ne. (smích) Je pravda, ?e kdy? jsem se na ?kolu hlásila, v divadle jsem vytí?ená moc nebyla. Obsadili mě prakticky a? do nových premiér, tak?e oproti Hamburku jsem se cítila trochu nezaměstnaná. Ov?em s podáním přihlá?ky na V? se to změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou při?lo tolik nových rolí, ?e jsem opravdu zvědavá, jak to budu zvládat.

Co vám dlouhý pobyt v zahraničním anga?má dal?
Po lidské stránce to byla předev?ím samostatnost a jazyková vybavenost. Díky svým kolegům jsem se naučila anglicky, německy a rusky. A co se týče profesní stránky, přineslo mi hamburské anga?má úplně jiný pohled na balet. Kdy? jsem odcházela jako velmi mladá z konzervatoře, vnímala jsem balet jenom jako technickou zále?itost, kde je nějaký výraz. Vůbec jsem se neponořovala do hloubky děje, co? teď dělám, hledám v baletech hlub?í podtext. Na výrazu hodně zále?í. Výborná technika je základ, ale sama o sobě nestačí. Kdy? roli nezabalíte jako dárek do skvělého papíru s krásnou ma?lí, co? se rovná výrazu, tak vám to divák prostě nespolkne.

Plánujete zalo?it rodinu?
Děti do budoucna určitě plánuji. Vlastně plánujeme (úsměv), ale je?tě bychom nějaký čas počkali. Poslední dobou trávím hodně času se svým dvouletým synovcem, a i kdy? je víc jak roztomilý, někdy to na mě působí spí? antikoncepčně.

Dala byste svoje děti na balet?
Rozhodně ne. Určitě bych je nechala dělat nějaký sport, aby měly dobrou kondici, ale jinak bych chtěla, aby se moje děti ?ivily hlavou. Vím, co je balet za dřinu, a nechtěla bych je něčemu takovému vystavit.

Dostanete se do divadla i jinak ne? na jevi?ti?
Kdy? náhodou vy?etřím nějaký čas, zajdu výjimečně do divadla. Naposledy jsem byla ve ?vandově divadle na ?ebrácké opeře, kde hraje moje sestřenice Klára. Kdy? máte na jevi?ti někoho známého nebo dokonce příbuzného, na představení se díváte úplně jinak.

Najdete si je?tě čas na sport?
Teď jsem pro?ila určitě ty nejsportovněj?í prázdniny v ?ivotě. Byla jsem za přítelem v Japonsku, a proto?e je tam drahá doprava, v?ude jsme jezdili na kole. Zhruba třicet a? čtyřicet kilometrů denně. Udělali jsme si i výlet na horu Fud?i. ?li jsme na noc, proto?e jsme chtěli východ slunce přímo z vrcholu. Bohu?el na vrchol jsme to nestačili, ale vycházející slunce nás zastihlo těsně pod ním. Bylo to naprosto úchvatné. Tě?it jsme se z toho mohli v?ak jen pět minut, kdy? začalo pr?et, padaly kroupy a foukal silný vítr. Tajfun, který nás velmi překvapil, nás v?ak neodradil a s vypětím sil jsme se opravdu vydrápali a? na vrchol. Tenhle zá?itek si budu jistě pamatovat do smrti.

Zajímá vás názor ministra kultury V. Jandáka na financování nezávislé a neziskové kultury?
Na tomto odkazu jej naleznete a doporučujeme pozornosti 5. - 10. otázku. Posouzení necháme na vás:)

Rozhovor vznikl pro Lidové noviny.